idea → development → success (short claim)
Tome, co jsi dělal, než jsi nastoupil do Cookielabu?
Já vlastně už od své první práce programoval. Nikdy jsem nedělal nic jiného, od druhého semestru na vejšce jsem pracoval na poloviční úvazek a přes prázdniny na full time. To mi vydrželo až do Shipita, kde jsme se potkali s dalšími pozdějšími Cookielabbers Kubou a Patrikem.
Když Shipito přesunulo vývoj do Států, řešili jsme, co dál. Byli jsme sehraný tým a hledali jsme příležitost, jak pracovat společně. Udělali jsme jednoduchý web a poptali se na sociálních sítích, jestli někdo nehledá full stack tým. Dostali jsme spoustu nabídek. Nakonec jsme si vybrali tři firmy, mezi kterými jsme se rozhodovali. Dokonce jsme je vyloženě bodovali. Vyhrálo Goodbaby, kde jsem se potkal s Martinem a Radkem, kteří spolu s Kubou později založili Cookielab.
Jak tedy vznikl nápad na Cookielab?
Po nějaké době přišli Kuba, Martin a Radek s nápadem, že si založíme vlastní firmu. V té době jsme vůbec nevěděli, co bude Cookielab dělat, bylo to dost na punk a konkrétní vizi jsme teprve začínali tvořit. Měli jsme ale výhodu kontaktů, a tak jsme věděli, že o práci se bát nemusíme.
„Na backendu jsem hejtil některé frontendové věci. Když jsem FE začal dělat, zjistil jsem, že to není tak jednoduché.“
V té době ses věnoval backendu, teď děláš frontend. Proč ses takhle přesunul?
Částečně proto, že mě to zajímalo, a taky jsem se v tom chtěl zlepšit. Když přišel projekt, kde jsme potřebovali nasadit frontenďáka, naskočil jsem a začal řešit věci z druhé strany. Je to pro mě hodně zajímavé, spousta věcí se člověku spojí dohromady. Taky jsem na backendu hejtil některé frontendové věci. Když jsem FE začal dělat, zjistil jsem, že to není tak jednoduché.
Obecně mi frontend přijde víc challenging. Je tam mnohem víc proměnných, do procesu vstupuje víc lidí s různými dovednostmi (UX, UI, přístupnost), návštěvníci mají různá zařízení, telefony, tablety… Na serveru je to prostě o dost jednodušší, tam má člověk všechno pod kontrolou.
„Já to mám tak, že si řeknu, kam chci svou část dotáhnout, a snažím se to splnit.“
Co tě na frontendu baví?
Pro mě je frontend výzva. Chci podat maximální výkon, ale na FE je spousta požadavků z různých stran a nedá se vyhovět všem. Proto se soustředím primárně na technickou vizi, roadmapu a na to, do jakého stavu chceme aplikaci dostat. Vždycky se snažím mít na projektu vizi toho, co tam chci dokázat, protože naše angažmá je ve firmách časově omezené. Já to mám tak, že si řeknu, kam chci svou část dotáhnout, a snažím se to splnit. I když jak jsem říkal, občas je to složitější, protože vznikají různé požadavky a cíl se trochu mění v čase.
Necháváš tedy v kódu a projektu část sebe?
Ve výsledku je špatně, když člověk nechá v projektu kousek sebe. Každý z týmu tam přidá nějakou hodnotu, ale ideální je, když po nás zůstane kód a know-how, ve kterých nejsou vidět konkrétní lidi. Prostě děláme svou práci tak, aby v budoucnu nepřišel někdo jiný a neřekl „to je blbost, to musíme celé přepsat od začátku“. To bychom pak byli zbyteční. Jde nám o to, aby kdokoli další byl schopen rychle naskočit, pochopit, co jsme udělali, proč jsme to udělali, dávalo mu to smysl a pokračoval dál v tom, co jsme nastavili. Proto projekty na konci vždycky předáváme inhouse týmu klienta nebo na nich pracujeme společně s lidmi od klienta v rámci hybridních týmů.
„Jsme sice agentura, ale nesázíme projekty jako Baťa cvičky.“
A není to schizofrenní, přepínat mezi projekty?
Fokusovat se na víc projektů bych nezvládl. Soustředím se vždycky jen na jeden, momentálně tedy Carvago. Pokud někdo potřebuje jednorázově pomoct nebo poradit, rád pomůžu, ale pracovat v detailu na víc projektech nejde.
Pojďme zpátky ke Cookielabu. Jak vnímáš to, kam se od vzniku posunul?
Na začátku nás bylo 5 nebo 6, po třech letech je nás třikrát tolik. Na první pohled to může být pomalý růst, ale já si myslím, že to je dobré tempo. Přece jen Cookielab má svou kulturu, hodnoty, a když se nabírá moc rychle, tahle kultura se ředí. A já nechci pracovat s lidmi, se kterými dám smalltalk v kuchyňce, ale vlastně o nich nic nevím. Baví mě pracovat s lidmi, které znám, zajít s nimi na pivo, vědět o jejich koníčcích, rodině…
Věnujeme hodně péče výběru lidí, aby zapadli a rozuměli jsme si, ale taky tomu, aby se stihli integrovat, pochopit, jak pracujeme, a vzájemně jsme se sladili. A to se nám, myslím, daří. Jsme sice agentura, ale nesázíme projekty jako Baťa cvičky. Těžíme z našich zkušeností a know-how, které jsme získali na předchozích projektech. S našimi klienty spolupracujeme dlouhodobě, pomáháme firmám nastavit procesy, vybudovat jim vlastní tým a zajistit kvalitu. Vždycky přicházíme s cílem zlepšit současný stav, a když se nám to podaří, jdeme dál. A to mi přijde zajímavé, i když ne každému to vyhovuje. Mě ale baví, že sice rozumíme produktu a klientovi do hloubky, ale jakmile všechno běží a je nastavené, jdeme dál. Člověk tak nespadne do rutiny, ale jde na nový projekt. To je přesně fáze, kterou mám nejradši. Zkoumám, jak co nastavit, jaké technologie použít, zamýšlíme se, kam to celé posunout, ať už je to úplně nový projekt, nebo stávající, kde hledáme, jak co vylepšit. To mě baví a zároveň díky tomu získávám nejvíc zkušeností.
A je naopak něco, co tě na Cookielabu štve?
Věci, které mě štvou, nemají jednoduchá řešení a snažíme se je všichni dlouhodobě řešit. Občas mi přijde, že tím, že jsme na různých projektech, nemáme moc příležitostí se od sebe učit. To ale řešíme třeba na pravidelném „kafi“ nebo DKSS (pozn.: Development Knowledge Sharing Session, interním meetupu, který je každý měsíc). Strašně rád bych se taky s některými kolegy potkal na projektu, ale zatím jsme nenarazili na takový, kde by to dávalo smysl. Ale věřím, že se to taky povede.
